Předmětem mezinárodního (veřejného) práva jsou totiž vztahy mezi státy jakožto suveréními a rovnoprávnými subjekty a případně i mezi nimi a mezinárodními organizacemi, jejichž subjektivita je ovšem odvozená - vtělená státy, které je založily. V těchto vztazích neexistuje nadřízený orgán (např. s řízením před mezinárodním soudem musí všichni jeho účastníci soulasit a dobrovolně se mu podřídit, z čehož je vidět, že nejde o příliš efektivní právo).
Evropský právní systém se o mezinárodní právo opírá, ale jde ještě dále, některé jeho normy jsou přímo aplikovatelné na obvatele členských států ES (to u mezinárodních smluv obvykle neplatí - vyžaduje se ratifikace a případně transformace do vnitrostátního práva).
Evropská unie je zastřešujícím pojmem, který se skládá ze 3 pylířů:
- Evropských společenství - zde jde o 3 integrační uskupení: (1) Evropské společenství (jednotné číslo), (2) EuroAtom a (3) Evropské sdružení uhlí a oceli. Všechny tři tyto útvary mají právní subjektivitu.
- Administrativního sbližování
- Vnitřních záležitostí, bezpečnosti a justice
Prameny práva ES
Rozlišujeme tzv. (1) primární právo ES - to jsou zakladatelské smlouvy (Římské smlouvy a Pařížská smlouva) a jejich novelizace (např. Maastrichtská smlouva), někdy jsou též nazývány "ústavním evropským právem". Stanovují působnost práva ES - postupně se rozšiřuje výkladem Evropského soudního dvora (ESD), který má pravomoc určovat, zda konkrétní problematika spadá nebo nespadá do práva ES (často se opírá o článek 308 - komunitární právo se používá nejen ve vymezených oblastech, ale i tam, kde "to vyžaduje dosažení cílů společenství". To byla např. opora pro úpravu Evropské společnosti).
(2) Sekundární právo je tvořeno orgány ES na základě primárního práva, jde o:
- Nařízení (regulations) - vydává Rada Evropy (případně společně s Parlamentem), může k vydávání zmocnit i Komisi. Jde o obecně závazný předpis, který platí nejen pro orgány EU a členská státy, ale i pro občany a další osoby uvnitř členských států. Má přednost před vnitrostátními předpisy (i před ústavou!). Cílem nařízení je unifikace.
- Směrnice (directives) - adresovány státům a orgánům EU, kterým ukládají povinnosti. Jejich cílem je harmonizace. Směrnice určují lhůty pro implementaci do právních systémů členských států - bez této implementace jsou neplatné, ale po vypršení stanovené lhůty vzniká dotčeným subjektům právo na náhradu škody od státu, který směrnice neimplementoval. (viz např. spotřebitelské smlouvy)
- Rozhodnutí Komise, ESD a soudů první instance (decision) - je závazné pouze v dané kauze, ale pro všechny její účastníky. Nejedná se o precedenční právo, ale má quazi-precedenční charakter (tzv. case-law), soudy často argumentují a zdůvodňují své rozsudky.
- Doporučení apod. (tzv. soft-law) - není závazné, ale často se aplikuje.
- Mezinárodní smlouvy signované pouze členy ES - úprava otázek, které neupravují zakladatelské smlouvy.
European Court of Justice
Evropský soudní dvůr (sídlí v Lucemburgu), je nejvyšší soudní instancí ES, řeší záležitosti a interpretaci evropského práva, zejména:- žaloby Evropské komise na členské státy, které ve stanovené lhůtě neimplementovali směrnice ES;
- žaloby členských států na Komisi z důvodu překročení pravomocí nebo nesplnění povinností;
- výklad práv ES v rámci tzv. předběžných otázek - dotazů národních soudů na aspekty práva ES s jejichž aplikací si nejsou jisté. ESD nerozhoduje v dané kauze a jednotlivci k němu ani nemohou podávat žaloby (s vyjímkou případu, kdy je jednotlivec poškozen orgány EU).
ESD tvoří 25 soudců (jeden za každý stát) a 8 generálních advokátů (pomáhají po odoborné stránce a vypracovávají nezávislá stanoviska k posuzovaným kauzám), jsou jmenováni na 6 let.
1. 9. 1989 zaháji svou činnosti Soud první instance (Court of First Instance), který řeší všechna podání učiněná fyzickými a právnickými osobami proti rozhodnutím institucí Společenství, sporů mezi ES a jejich úředníky a zaměstnanci a žalob proti Komisi podle Smlouvy o ESUO. Proti rozhodnutí soudu první instance se lze odvolat k ESD, tato možnost je však omezena jen na právní otázky. Soud první instance se skládá z 25 soudců (rovněž zde má každý členský stát jednoho zástupce) jmenovaných společnou dohodou členských států na 6 let.
