Ve světle nejnovějšího vývoje jsem si uvědomil, že nevím vůbec nic o Libanonu a o tom, co a od kdy tam vlastně syrská vojska dělají. Takže jsem využil svojí nemoci a udělal si malý přehled. Následující informace pocházejí povětšinou z Wikipedie. Nečiním si nárok na správnost natož pak na úplnost, následující výcuc/překlad jsem sestavil hlavně pro vlastní potřebu, abych získal základní představu o událostech. Uvedné informace nemusí být ani zcela vyvážené, přestože nestraním žádnému účastníkovi libanonského konfliktu, jelikož jsem čerpal převážně z jediného zdroje.
Pro lepší orientaci doporučuji podávat se na mapu Libanonu a/nebo na demografickou mapu.
Příčiny
Libanon po první světové válce a rozpadu Osmanské říše připadl Francii. V té době byl ovládán křestěny - zejm. maronity, kteří Francii žádali o ustanovení samostatného státu. Ten měl ovšem z ekonomických důvodů zahrnovat i území ovládaná muslimy (křesťané tvořili v roce 1932 mírně přes polovinu populace) - sunnitské pobřeží (Bejrút, Tripolis) a šíitský jižní Libanon.
Přes nevelké nadšení muslimů bylo nakonec v roce 1943 dosaženo shody maronitů, šiítů i sunnitů - tzv. Národní pakt (National Pact) - nepsaná dohoda, že v parlamentu bude platit poměr si 6:5 ve prospěch křesťanů, prezidentem bude maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šiíta. Dohoda měla platit dokud budou tvořit křesťané alespoň 50 % obyvatel.
V 70. letech se však jejich podíl smrsknul asi na 1/3, většinu tvořili muslimové, zejm. šiíté. Když se ale dožadovali většího dílu moci, byli odmítnuti. Aby chránili své zájmy začali obě (všechny) strany tvořit ozbrojené milice, což vedlo ve svém důsledku k ochromení vlády.
Jako by vnitřní neshody nestačily, byl Libanon zatažen do regionálního konfliktu. Poté co jordánský král Husein po Černém září porazil Organizaci pro osvobození Palestiny (Palestine Liberation Organization, OOP), stáhl se její vůdce Jásir Arafat na palestinská uprchlická území v jižním Libanonu. Ochromení vlády vyhovovalo jeho záměrům vydobít si tam svůj vlastní "stát ve státě".
OOP, převážně muslimská organizace, byla přivítána libanonskými muslimy, kteří s ní symaptizovali a doufali v její podporu svých cílů, a získala tak bezpečné útočiště a základnu pro útoky na Izrael (samozřejmě většinou následované izraelskou odvetou). Křesťané naopak podnikali akce s cílem OOP vypudit, neboť posilovala jejich protivníky.
Ráno 13. dubna 1975 zabil neidentifikovaný střelec před kostelem v křesťanském východobejrútském předměstí Ain Rammanah 4 křesťany, z toho 2 členy Falang (maronitská nacionalistická strana, založená Pierrem Gemayelem). Později téhož dne falangy vedené Gemayelem zabily 27 Palestinců cestujících autobusem v Ein Al-Rumaneh. Podobný scénář se opakoval v prosinci téhož roku a postupně odvety přerostly v masakr s nejméně 600 obětmi na obou stranách. Tak v letech 1975-76 začala občanská válka.
1975 - 1981
Konflikt se naplno rozhořel, když se k domácím muslimským jednotkám přidali Palestinci. Libanon byl rozdělen - muslimové ovládali jižní Libanon a západní část Bejrútu, zatímco křesťané kontrolovali jeho východní čtvrti; znesvářené strany dělila tzv. Zelená linie. Boj postupně zasáhl celou zemi. V červnu 1976, když stáli maronité na pokraji porážky, požádal prezident Sýrii o zásah. Syrské jednotky vstoupili do Libanonu a vyhlásili příměří.
Sýrie obsadila části Libanonu nenárokované znesvářenými stranami (tj. Tripolis a údolí Bekka). Po příchodu syrských jednotek zmasakrovali křesťanské milice 2000 palestinců v táboru Tel al-Za'atar ve východním Bejrútu (viz http://www.wsws.org/articles/2000/jun2000/assa-j16.shtml). Další masakry na obou stranách byly spáchány v Karatině a Damouru, kde OOP zavraždila 350 křesťanských civlistů. Přes syrskou okupaci, pokračovali v jižním Libanonu boje.
Na podzim 1976 byl na arabském sumitu v Rijádu a Káhiře vytvořen plán ukončení bojů - byly vyslány (arabské) jednotky, převážně pod kontrolou Sýrie, aby oddělili bojující strany. Boje v Bejrútu dočasně utichli, ale bezpečnostní situace na jihu země se stále zhoršovala.
Po útoku OOP na autobus v severním Izraeli a neúspěšné odvetě obsadil Izrael v březnu 1978 většinu území Libanonu jižně od řeky Litani (tzv. Operace Litani). Na to reagovala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 425 požadující okamžité stažení izraelských jednotek a vytvoření jednotek UNIFIL (UN Interim Force in Lebanon), které by zajistili mír. Izreal se stáhl ještě téhož roku, přenechal však své pozice spřátelené milici Jiholibanonská armáda (South Lebanon Army), címž neoficiálně vytvořil 12 mil široké nárazníkové pásmo chránící jej před přeshraničními útoky.
V roce 1981 ozbrojené síly OOP ovládaly rozsáhlé oblasti jižního Libanonu, četnost útoků na izraelská území narůstala, OOP využívala Libanon jako základnu pro raketové a dělostřelecké útoky na Izrael.
Lebanon had no effective central government at the time.
1982 – 1984 Mezinárodní intervence
V roce 1981 Philip Habib na jednání v USA mezi Sýrií, OOP a Izraelem zprostředkoval příměří. To bylo následující rok porušováno raketovými útoky OOP na Izrael, který v témže období v souladu s příměřím zastavil vojenské opearace progi OOP a soustředil se na vzdušný a námořní průzkum. Následně začal Ariel Šaron (ministr obrany) vytvářet plán na vypuzení OOP od severní hranice Izraele pomocí další invaze (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/myths/mf11.html#b).
V odvetě za pokus o vraždu izrealského diplomata v Londýně organizací Abu Nidala (odnož Fatahu) bombardoval Izreal pozice OOP v jižním Libanonu, no což OOP odpověděla raketovým útokem na izraelský města. 6. června 1982 pak Izrael zaútočil na základny OOP v Libanonu. O několik týdnů pozděli vetovaly Spojené státy rezoluci Rady bezpečnosti OSN požadující stažení Izreale. Izrael označil invazi jako operaci Mír pro Galilej - Galilej je oblast u Izraelské hranice s Libanonem. Izrael za podpory maronitských vůdců a milicí rychle pronikl hluboko na libanonské území.
Někteří Libanonci vítali izrealskou invazi a slibovali si zlepšení svých životních podmínek na územích ovládaných OOP, ale postupem času získával odpor proti izrealeské přítomnosti na síle. Odhaduje se, že během invace bylo zabito 19.000 lidí a 30.000 bylo zraněno. Odpor proti válce vzrůstal kvůli rozsahu operací a nedostatku jasných cílů i v samotném Izraleli.
13. června oblehl Izrael Bejrút, kam ustoupilo 15.000 členů OOP. Následujcímu dvoutýdnennímu dělostřeleckému souboji izrelských a palestinských jednotek padlo za oběť nejméně 6.700 Bejrúťanů (z toho 80 % civlistů). Palestinci údajně nezřídka stříleli místo na izraelské jednotky na východní, křesťanskou část města. (http://www.globalsecurity.org/military/library/report/2002/MOUTGawrych.htm)
(http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/myths/mf11.html#e).
Během následujících šesti měsíců se Izreal z Libanonu téměř stáhl, ponechal si však podél své hranice 10 mil široké nárazníkové pásmo.
20. října 1982 přistály v Bejrútu mezinárodní jednotky, aby dohlédly na stažení OOP z Libanonu, a USA zprostředkovaly stažení syrských vojsk a bojovníků OOP z Bejrútu. Bachir Gemayel (podporován Izraelem) byl zvolen prezidentem, byl však 14. září zavražděn. Následujícího dne vstoupily izraelské jednotky do západního Bejrútu, aby zajistily opevnění muslimských milicí a ustoupily, načež křesťanské jednotky zmasakrovaly asi 700-800 palestinských civlistů v uprchlických táborech v Sabre a Šatille (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/myths/mf11.html#f). V důsledku odpovědnosti za masakr byl Ariel Šaron nucen rezignovat.
S podporou USA byl Bachirův bratr Amine Gemayel zvolen parlamentem za prezidenta, jehož úkolem bylo zabezpečit stažení izraelských a syrských vojáků.
17. května 1983 Libanon, Izrael a USA podepsali dohodu o izraelském stažení, které bylo podmíněno odchodem syrské armády, což ovšem Sýrie odmítla, a situace tak uvázla na mrtvém bodě.
V srpnu 1983 se Izrael stáhl ze Shufu (jihovýchodně o Bejrútu), čímž odstranil nárazník mezi Druze (náboženská menšina příbuzná s araby) a křesťanskými milicemi. To rozpoutalo další kolo násilností. Během září získali Druze kontrolu nad většinou Shufu, zatímco Izrael se stáhl z celého území Libanonu kromě nárazníkového pásma, které v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti č. 425 okupoval až do roku 2000.
V únoru 1984 se rozpadla libanonská armáda, načež muslimské a druzské jednotky přešli k milicím, což byla pro vládu velká rána - US námořnictvo se začínalo stahovat a Sýrie a muslimové stupňovaly tlak na Gemayala. Proto 5. března vláda zrušila dohodu ze 17. května (US vojáci se stáhli o několik týdnů později).
Následující období chaosu přineslo první odvetné útoky vedené proti americkým a západním zájmům. Např. 18. dubna 1983 sebevražedný útok na ambasádu USA v západním Bejrútu (63 obětí), bombardování velitelství amerických a francouzských jednotek 23. října téhož roku (298 mrtvých) a další. Přineslo i nárůst radikalismu mezi různými libanonskými frakcemi.
1985 – 1989 Zhoršování konfliktu a politické krize
V letech 1985 až 89 selhaly různé mezinárodní snahy o urovnání konfliktu, který se spíše vyhrocoval. Těžké boje se konaly v tzv. Válce kempů (War of the Camps) v letech 85 a 86 - kdy se milice Amal (založené 1975, aby zabránili tomu, co považovali za záměr Izraele, tj. vytlačení libanonské populace trvalým přesídlením Palestinců do Libanonu) snažily vytlačit Palestince z Libanonských území.
Boje se vrátili do Bejrútu v roce 1987 kdy se Palestinci, levičáci a Druze sjednotili proti Amalu, což si vyžádalo další Syrský zásah. Násilné střety se rozhořely opět o rok později mezi Amalem a Hizbaláhem.
Presiden Gemayel před vypršením svého funkčního období v září 1988 jmenoval premiérem generála Michela Aouna, také křesťana, čímž porušil "Národní pakt", podle něhož měl být premiérem sunnita. Muslimské skupiny to však odmítly a jmenovali vlastního sunnitského premiéra Selima al-Hossu. Libanon tedy zůstal bez prezidenta a byl tedy rozdělen mezi křesťanskou vládu ve východním Bejrútu a muslimskou vládu v západním Bejrútu.
V březnu 1989 Aoun zahájil to co nazýval "válku za osvobození" proti Syřanům a jejich libanonským spojencům. V následujících měsících Aoun odmítl dohodu o skončení občanské války i volbu jiného křesťanského vůdce za prezidenta. V říjnu 1990 ho však libanonsko-syrská vojenská operace přinutila ukrýt se na francouzské ambasádě v Bejrútu a později i odejít do exilu v Paříži.
1989 - 1991 Konec občanské války
Začátek konce vleklého konfliktu předznamenala Taifská dohoda z roku 1989. V lednu tohoto roku byla Arabskou ligou založena komise s cílem formulovat řešení pro Libanon. Díky ní se v říjnu zástupci Libanonců sešli v Ta'ifu v Saudské arabii, kde se shodli na urovnání konflikgu. Dohoda byla ratifikována 4. listopadu a následujícího dne byl Rene Mouawad zvolen prezidentem. Zavražděn byl hned 22. listopadu, když se vracel z oslav Libanonské nezávislosti. Jeho nástupcem se stal Elias Hraw, který tento úřad zastával až do roku 1998.
V srpnu 1990 byla doplněna ústava politickými reformami vyjednanými v Taifu. Národní shromáždění bylo rozšířeno na 108 míst rozdělených rovným dílem mezi křesťany a muslimy.
V březnu 1991 byla vyhlášena amnestie všech předchozích politických zločinů, nezahrnovala však zločiny spáchané proti cizím diplomatům nebo některé zločiny vedené vládou u nejvyššího soudu (?). V květnu téhož roku byly rozpuštěny milice (s významnou vyjímkou Hizbaláhu) a začala rekonstrukce nestranné libanonské armády.
Násilí samozřejmě neskončilo mávnutím kouzelného proutku, např. v prosinci 1991 vybuchla v muslinské čtvrti v Baste automobilová bomba, která si vyžádala nejméně 30 obětí a 120 zraněných, včetně bývalého premiéra Shafika Wazzana.
Odhaduje se, že celkem bylo zabito více než 100.000 lidí a dalších 100.000 zmrzačeno, tisíce lidí v důsledku pěchotních min. Samotná OOP je přitom libanonci obviňována z genocidy 100.000 civilistů.
OSN vede kampaň za likvidaci nezmapovaných minových polí, která zbyla po válce, izraelsko-syrském střetu a aktivitých Hizbaláhu proti izraelské armádě. Asi 900.000 lidí (1/5 předválečné populace) musela opustit své domovy, z toho asi 250.000 trvale emigrovalo. Poslední západní oběti unesené Hizbaláhem v polovině 80. let byli propuštěni v květnu 1992.
Libanon dosáhl v poválečné obnově velkého pokroku, politický systém vytvořený na základě Taifské dohody dává muslimům větší slovo v procesu rozhodování; kritici nicméně poukazují na fakt, že nové uspořádání ustavuje sektářské rozdělení vládní moci. Od konce války bylo uspořádáno již několik voleb, většina milicí byla oslabena nebo rozpuštěna a libanonská armáda (centrální vláda) ovládá více než 2/3 země. Ozbrojeni zůstávají jen radikální šíitské strany a Hizbaláh.
Souvislosti
Palestinci v Libanonu
V roce 1948 po arabsko-izreaelském konfliktu (Izrealci nazývaném válka za nezávislost, arabové mu říkají "al Nakba" - katastrofa) přišlo do Libanonu z Izraele více než 110.000 palestinských uprchlíků. Další vlna dorazila v roce 1967 po arabsko-izraelské Šestidenní válce a po Černém září roku 1970. Do roku 1975 jich našlo na území Libanonu přístřeší přes 300.000.
Šestidenní válka mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy (Egyptem, Jordánskem a Sýrií) přinesla bleskové vítězství Izraele, který získal kontrolu nad pásmem Gaza, Sinajským poloostrovem, západním břehem Jordánu a Golanskými výšinami. Strategicky důležitý byl opětovný zisk přístupu k Rudému moři. Za hlavní příčinu izraelského vítězství bývá považován kvalitní výcvik armády (arabové měli mírnou kvantitativní převahu), strategie (Izrael zasadil první úder, kterým zničil téměř celé egyptské letectvo) a v neposlední řadě i motivace - zatímco arabským státům šlo o územní zisky, Izraelci bojovali o svou existenci. Drtivé vítězství však Izraeli paradoxně i uškodilo - dostal se do větší izolace a situace v regionu zůstala nestabilní, což vedlo na jaře 1970 k další tzv. opotřebovávací válce s Egyptem. [více viz http://glosy.info/index.php?show=14]
Černé září - jordánský král Hussejn (mimochodem vládl až do roku 1999) vyhlásil 16. září 1970 stanné právo, aby zabránil svržení své vlády palestinskými guerillami, které so ho 1. září neúspěšně pokusily zavraždit. Palestinské bojůvky si v té době již vybudovali v Jordánu vlastní stát ve státě. Jordánský útok na území ovládaná Palestinci nebyl příliš úspěšný a jejich dalšímu postupu zabránila Syrská vojenská intervence na ochranu Palestinců. Sýrie byla brzy přinucena ke stažení svých jednotek Izraelem (demostrací vzdušné převahy). Mezitím 27. září Hussejn a Arafat podepsali v Káhiře dohodu zaručující palestinským organizacím možnost působit na území Jordánu (egyptský prezident Násir zemřel následující den na infarkt). Černé září si vyžádalo pět až deset tisíc obětí na palestinské straně, přesný počet není znám. Brzy došlo v nestabilní Sýrii k vojenskému převratu, moci se ujal Hafez al-Assad. 31. října musel oslabený Arafat podepsat další dohodu, která vrátila kontrolu na Jordánskem králi, zrušila palestinské vojenské základny a zakázala milicím nosit nepokrytě zbraně. Palestinská národní rad tuto dohodu odmítla a místo ní navrhla vytvoření palestinského státu místo Jordánska i Izraele. Násilí pokračovalo, za držení nedovolených zbraní začala armáda zatýkat rebely. 5. června vyzvaly vedoucí palestinské organizace (včetně Arafatova Fatahu) ke svržení krále Hussejna jakožto k jediné cestě, jak zabránit mírové dohodě mezi Izraelem a Jordánskem.
Armáda však postupně získávala zpět kontrolu a král vyhlásil nad královstvím "absolutní klid" - členové Fatahu vyhlásili, že raději zemřou, než aby se vzdali. Palestinské milice byly nakonec vyhnány do Libanonu. Počet obětí občanské války se odhaduje v desetitisících, obě strany zabíjely i civilisty.
Fatah vytvořil teroristickou skupinu pojemenovanou po Černém září, která proslula zejm. masakrem izraelských sportovců na olympijských hrách 1972 v Mnihově.
Hizbaláh
Hizbaláh (což znamená Strana boha) je politická a vojenská organizace založená roku 1982 v Libanonu (financovaná Íránem), aby bojovala proti přítomnosti Izraele v jižním Libanonu. V arabském světě je považována za legitimní militantní šíitskou stranu, Izraelem je naopak označována za teroristickou organizaci. Kromě vojenské křídla má i civilní, které provozuje nemocnice, školy, sirotčince a televizní stanici. Hizbaláh ovládá 8 křesel ve 128 členném libanonském parlamentu.
Další zdroje
http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/myths/mf11.html#b (stránky o vztahu Izraele a Libanonu hájící Izrael)
http://glosy.info/index.php?show=14 (česky)
http://www.britske-listy.cz/2004/5/12/art18080.html
